Jak vybrat dobrý letní tábor?

Letní tábory mají u nás obrovskou tradici a jejich nabídka je proto velká. Jak ale postupovat, chcete-li najít opravdu dobrý tábor?
Než začnete pátrat po konkrétním dětském táboře, je dobré si rozmyslet, jaký tábor vlastně hledáte a co od něj očekáváte. Podle jejich zaměření můžeme tábory rozdělit do tří základních skupin.

1) Tábory, pořádané dětskými organizacemi, které pracují s dětmi celoročně. Jsou to zejména skautské tábory, dále pionýrské tábory a tábory dalších menších organizací (například tábornické oddíly mládeže, turistické oddíly, liga lesní moudrosti,...). Na tyto tábory jezdí většinou děti, které se znají z celoroční činnosti, ale není to pravidlem a někdy jsou i tyto tábory otevřené všem. Zaměření a cíle konkrétního tábora pak snadno zjistíte z cílu a zaměření dané dětské organizace. Například skautská organizace ma za cíl nejen děti zabavit, ale snaží se také o všestrannou výchovu člověka a tábor je k tomu ideální příležitostí. Děti se učí samostatnosti, pracovitosti, kamarádskému chování. Tábory se většinou odehrávají v přírodě.

2) Tábory úzce zaměřené na určitou činnost. Například tábory s angličtinou, kytarové tábory, fotbalové, taneční, počítačové, ... Cíl těchto táborů je pevně stanovený jejich zaměřením. Jsou dobrou volbou pro ty, kteří již mají svůj vyhraněný zájem a chtějí se mu věnovat i o prázdninách.

3) Rekreační dětské tábory. Jsou to většinou komerční tábory, které pořádají jak jednotlivci, tak některé dětské organizace ale také profesionální cestovní kanceláře. Cílem těchto táborů je většinou zprostředkovat dětem co nejlepší prázdninový zážitek.

Máte-li představu, jak zaměřený tábor vlastně hledáte, přichází náročnější část hledání. Jak vybrat opravdu dobrý tábor?

1. Nedejte jen na pořadatelem uváděné informace. Ty umí napsat krásně každý.
2. Zkuste získat reference od někoho, kdo má již s táborem zkušenost.
3. Poznejte osobně vedoucí, kteří tábor organizují. Domluvte si s nimi schůzku a zeptejte se jich na podrobnosti.
   

Důležité věci, o které byste se měli zajímat jsou:

• Kdo tábor vede a jeké má zkušenosti a kvalifikaci (tábor musí mít kvalifikovaného vedoucího a zdravotníka).
• V jakém prostředí se tábor nachází jak vypadá (je to rozpadající chatkový tábor ROH nebo romantické tábořiště v krásném prostředí? Jak vypadá kuchyně a sociální zařízení? Kde budou děti bydlet?)
• Kolik dětí se tábora účastní? (optimální počet je mezi 15 a 40 dětmi).
• Je možné tábor navštívit? (pokud ne, jaký je důvod?)
• Jaký program je připraven?
• Co všechno je v ceně tábora?

Proč je dobrý tábor kde se děti znají z celoroční činnosti?
Velkou výhodou pro děti i pro rodiče je možnost seznámit se s prostředím i s vedoucími ještě předtím, než tábor vůbec začne. Tuto výhodu nabízejí dětské oddíly, které pracují celoročně. Děti se dopředu znají, takže odpadá strach z neznámého kolektivu. Navíc tu můžou najít kamarády nejen na dva týdny. Oddíl funguje i přes rok, takže si o něm můžete udělat slušný obrázek, zeptat se ostatních rodičů a poznat osobně vedoucí.

Tomáš Nečas - Awasin

Rozhovor s vedoucím oddílu - Jiřím Tůmou

Ahoj, pověz nám něco o sobě, jak jsi se stal náčelníkem skautského oddílu?
Vlastně jsem se k tomu „náčelníkování“ dostal trochu jako slepý k houslím. Do oddílu jsem nastoupil v roce 1996, když mě přivedl můj bratr na první oddílovou schůzku. Tehdy jsem z toho byl poněkud vyjeven, protože pro mě bylo nezvyklé jezdit někam s tehdy úplně cizími lidmi, kteří byli většinou mnohem starší než já a měl jsem trochu obavy. Ty se ale hnedka po první dvoudenní výpravě rozplynuly, protože se všichni chovali velmi rozumně a přátelsky. Od té doby se mi to „skautování“ moc zalíbilo a jak je vidět vydržel jsem dodnes. Ve čtrnácti letech, kdy se z členů oddílu stávají rádcové družin, takže mají první zodpovědnost za program na výpravách a schůzkách, jsem nepříliš ochotně přešel k mladší části členů našeho střediska – 48.smečky vlčat. To byl pro mě další trochu šok, protože jsem tam zase nikoho moc neznal a hlavně vedení oddílu tehdy bylo mnohem starší než já, v oddíle Traperů jsem měl spoustu kamarádů a už jsem je tak často nevídal. Ale o pár týdnů později jsem tohoto rozhodnutí vůbec nelitoval, když jsem se lépe seznámil s vedením. Tím že jsem přišel do mnohem staršího kolektivu, který vedl mnohem mladší děti se rázem úplně změnil přístup, mnohem zodpovědnější a samostatnější, což mě v období puberty velmi naplňovalo. Najednou jsem musel organizovat vícedenní výpravy včetně ubytování, naplánování jídla, výroby různých tiskovin týkajících se akce, domluva s rodiči…, prostě mi to dalo mnoho do života. A tímto tempem uplynulo několik let, kdy náčelník Awasin zanechal funkce náčelníka a na mě zbylo v této věci pokračovat. V kolektivu, který prošel velkými změnami, kde jsem byl nejmladším článkem jsem se rázem stal nejstarším páprdou a dělám náčelníka já. Teďka máme od loňského roku nové rádce, co začali ve věku jako já a byli z toho stejně „vyjuchaní“, což se po roce působení změnilo a jsou z nich taky už v jistém slova smyslu samostatní rádcové, vedou schůzky a organizují výpravy. No uvidíme jak dlouho jim to vydrží, já jsem vydržel vést schůzky 7 let, ale ke konci mi už docházela inspirace a díky studiu i čas. Když studuješ, jak to teda zvládáš časově?
No během studia na vysoké škole se dá časově zvládat spousta věcí, pokud zrovna není zkouškové období, nebo pár dnů před termínem odevzdání nějaké práce, které samozřejmě jako svědomitý student dodržuji, občas i za cenu bezesných nocí. V současné době dokončuji bakalářské studium na strojní fakultě a původní domněnka, že poslední semestr dají trochu pokoj, abychom měli čas, se nepotvrdila, tak místy nevím kam mám skočit a když se najde chvíle volna tak buď jedu na výpravu s oddílem, nebo jí úplně nesmyslně promrhám různými absolutně nedůležitými činnostmi. No prostě čím víc má člověk práce, tím víc touží si udělat pár dní volno, ale zase když to volno trvá moc dlouho tak se cítí jaksi nenaplněn a začne se nudit, tak si zase hledá činnost, která by ho nějak zaměstnala. Během semestru se teda tak dlouhé díry ve studiu nenajdou, aby mě to začalo nudit, tak když si to můžu dovolit, mrhám časem co se do mě vejde.

Jaký je program vašeho oddílu během školního roku?
Náš program pro děti spočívá hlavně ve schůzkách a výpravách. Schůzky se konají každý týden v naší klubovně, během nichž se často členové chodí něco zajímavého naučit, zahrát si hry při nichž buď žhaví mozkové závity nebo se příjemně odreagují nějakou fyzickou činností. Výpravy se konají méně než schůzky a to většinou dvakrát během měsíce. Jezdí se buď na jednodenní nebo vícedenní. Každopádně vždycky směřují někam do přírody, kde si člověk může daleko více psychicky odpočinout a naopak se velmi dobře fyzicky unavit. Jezdíváme na různá osvědčená místa kde je pěkně a nejsou příliš problémy s dopravou a ubytováním, ale nebojíme se v těchto věcech i experimentovat na neznámých místech, protože během našeho působení jsme zažili už různé situace, ze kterých jsme třeba nevyšli s úsměvem na rtech, což se většinou udrželo a děti se neměly čeho bát a spíš to chápali jako hru. My jako dobrodružství.

Máš nějaký příklad takovéhoto dobrodružství?
Například na jednom táboře jsme jeli na kolech s dvanácti dětmi na dvoudenní výpravu a rozhodli jsme se přenocovat v lese. Všechno probíhalo skvěle, uvařili jsme výbornou večeři, zahráli jsme si nějaké hry a děcka šli spát. My jsme se ještě vybavovali u ohýnku když tu náhle přiběhl jeden rádce vyděšený z toho, že když byl o pár metrů dál na záchodě tak během toho uviděl stádečko divočáků s mláďaty. Samozřejmě jsme jen kluci z města, ale o divočácích jsme trochu věděli a víme, že se bojí lidí a na druhou stranu zase rádi konzumují různé pochutiny jako chleba a podobně, no jako normální prasata. A představa že půjde nějaké dítě v noci na záchod a narazí tam na rodinku metrákových divočáků nás vcelku děsila, tak jsme udělali noční hru jménem přesun na bezpečnější místo na louce, kde jsme byli jasně viditelní pro lesní spolubydlící. Tu noc se mi neusínalo moc dobře, zvlášť když je člověk za celou akci zodpovědný, tak jsem probouzel po každém zašustění. Další věc která mě tehdy budila bylo pár drobných přeháněk, kdy člověk čeká jestli se nerozprší víc, zvlášť když spí pod širákem. No a nakonec nás probudil majitel louky, kterému se to taky nelíbilo a v šest ráno přijel se svým džípem, jezdil okolo, troubil a řval na nás. Toho se nám taky podařilo uchlácholit s tím že se rychle sbalíme o odtáhneme pryč. To je takový typický příklad, kdy z toho děti mají dobrodružství a vedení husí kůži.

Není někdy problém, že by nepřišel na sraz nikdo kromě vedení a z důvodu velmi nízké účasti by se nejelo?
To je nepříjemné, když má člověk připravený dobrý program pro děcka a nakonec jich přijede málo, tak že se nedá moc nic zahrát. Každopádně i kdyby žádné dítě nepřišlo na sraz, tak alespoň jako dobrá parta, která se sešla ve vedení by si udělala výlet do přírody. Teda tohle se nám nikdy nestalo a vždycky měla výprava nějaký smysl, ale jsme na to připraveni.

A co tábor?
Tábor je taková třešnička na dortu oddílového roku. Jezdíme buď na jednu louku nedaleko vesnice Lásenice kousek od Jindřichova Hradce, nebo se tento rok rýsuje několika tábory osvědčená, ale ne tolik frekventovaná alternativa, jet na tábor na louku blízko osady Ferdinandov, která je vzdálena asi 10km od Rýmařova. Na rozdíl od jiných komerčních táborů nejezdíme do takových těch sololitových teletníků, ale táboříme v indiánských stanech tee-pee, které jsou známy z mnoha indiánských filmů, s tím rozdílem, že naše tee-pee nejsou ušity z bizoní kůže, ale z celtoviny. Doposud jsme ubytovávali děti v podsadových stanech, které jsou svými rozměry a nenáročností na údržbu pro nás výhodnější, ale tento rok jsme se rozhodli, že budou pobývat v tee-pee, protože z toho má člověk úplně jiný dojem než z toho malého stanu. Dalším rozdílem oproti jiným táborům je ten, že náš tábor trvá tři týdny. Tábor je vždycky motivován nějakým ústředním příběhem, kterým děti ty tři týdny žijí a prožívají ho, jakoby byly jeho součástí. To se potom vždycky ten tábor rozroste, postaví se mnoho pěkných přírodních staveb a po těch třech týdnech to člověka vždycky mrzí, že to musí rozbourat, když si při jejich stavbě dal tolik záležet. Prostě si během tří týdnů vybavíme svoji louku jako vlastní velký byt s opravdu velkými stropy, které při jasných nocích poskytují překrásný výhled, který tady v Brně nemáme. Hlavně se po třech týdnech člověk sžije s přírodou se kterou je v neustálém kontaktu. Je to skvělý pozorovat například sám na sobě ten rozdíl, kdy člověk přijede na tábor a začne ho stavět, najednou začne pršet, fůůj spadla mi do pití moucha, štípl mě komár, neteče tu teplá voda, nikde tady není topení a podobné malichernosti, kterými se prvních pár dnů zabývá. Ale po několika dnech si člověk přestane všímat absence těchto civilizačních vymožeností a začne se sžívat, přestane být z marcipánu a dokáže se o sebe postarat a přitom se postará i o druhé, protože každý sám za sebe by bez pomoci druhých dlouho nevydržel. Což je další skvělou věcí tohoto táboření. Po absolvování takovéhoto tábora už neexistují v táboře cizí lidi, jako například tamten s tou náušnicí, co je ob-jednu chatku nalevo od té naší. Hlavně není tábor pořádán pro tolik lidí, čímž se všichni navzájem seznámí a poznají se z té lepší i horší stránky, ví kde má kdo své přednosti i slabiny a když někdo s něčím potřebuje pomoct tak mu s tím pomohou, nikdo nevyužívá toho, že je někdo slabší, to se prostě u nás nenosí, díky osobnímu přístupu vedení tábora k dětem, díky tomu, že se vídají všichni navzájem během školního roku a díky tomu, že jsme poznamenaní tou generací co nám tyto myšlenky vštěpovala se ani nic takového stát nemůže. Teda abych pravdu řekl tak se vždycky najdou tací dobráci, co nejspíš nejsou doma dobře vedeni a nechovají se k druhým tak jak mají, ale takovéto případy jsou vždycky brzo odhaleny. V tak malém počtu lidí se to nikdy neudrží pod pokličkou a vždycky se to dostane k lidem, kteří tomu dokáží pouhým slovem udělat přítrž. Další věcí proč si toto nemůžeme dovolit je zodpovědnost vůči rodičům se kterými se osobně známe a myslím, že spolu skvěle vycházíme, s řadou z nich jejichž děti náš oddíl už díky věku nenavštěvují tak s těmi jejichž děti k nám chodí si dokonce navzájem tykáme a víme o sobě mnohem více než pouze jméno, příjmení a telefonní číslo, což člověka zavazuje k jisté odpovědnosti a nemůže si dovolit tu situaci, že dítě přijede domů a bude si rodičům stěžovat, že se k němu chovali všichni hnusně, vedoucí ho odbývali a dokonce ho tam někdo bil. Tohle zkrátka někdy není jednoduché udržet, ale v takovém kolektivu, v jakém se nacházíme to není nemožné.

Tři týdny to je docela dlouhá doba, nestěžují si děti, že to je příliš dlouhé a že se jim během tří týdnů moc stýská po domově?
Naší snahou je to, aby se pořád něco dělo, což nedává dítěti příliš času myslet na maminku a teplo domova. Tři týdny jsou akorát na to, aby se stihnul projet celý táborový příběh a aby si člověk začal vážit přírody více než jen jako něco co nám dává borůvky, jahody a hříbky.

Říkal jsi, že si takový tábor stavíte sami, jak to zvládáte postavit vlastně všechny potřebné stavby dá se říci na holé louce?
No to že stavíme tábor sami bych si nikdy nedovolil říct. Vždycky je to také zásluhou ochotných rodičů přijet nám pomoci se stavbou tábora a přípravou louky pro tábor. Díky tomuto se mohou rodiče lépe seznámit s lidmi co tábor dělají a budou se starat o jejich ratolesti. Navíc pro nás je to obrovská pomoc, protože přece jenom to není lehká práce a každá ruka dobrá. To je chvíle kdy u nás na naší louce potkáte lidi, kteří jsou svou prací v „civilu“ absolutně nesourodí, ale všichni sedí u jednoho ohně v tee-pee, povídají si jakožto staří přátelé, vyměňují zkušenosti a vypráví vtipy. Jsem moc rád že takovýto lidé ještě nevymřeli a jsou ochotní nám jít pomoci za cenu toho, že si urvou kus ze svého volného času a jedou do jižních Čech kamsi na louku dělat takovéto aktivity.

Děkuji za vyčerpávající odpovědi